Při práci jsme hledali informace na seminářích, v knihách, na internetu a hledali cesty, jak náš sen uskutečnit. Čím dál tím více se v nás upevňovala touha žít s podobně laděnými lidmi v přírodě. Na začátku jsme nevěděli o přírodním životě ani stavění skoro nic. Nebyli jsme zemědělci, ani vystudovaní botanici či ekologové. Nebyli jsme architekti,  projektanti, stavaři, ani jiní řemeslníci, neměli jsme zkušenosti s úřady a zákony. Taky jsme neměli tolik peněz, abychom si jednoduše koupili, co jsme chtěli.

Do začátku jsme měli opravdu jen krásný vztah k přírodě, nádherné vize a optimismus. To byly MOTORY PRO NAŠE DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ. Tenkrát opravdu nebyl nikdo, kdo by nás nasměroval, poradil.

Nebyly skupiny lesních školek, nebylo běžné rodit doma, odmítat očkování, nosit děti v šátku, nebyla rozšířena permakultura, nebyly komunitní projekty. Informace nebyly tak dostupné jako dnes.

Jezdili jsme na semináře, kde se dalo. Nejdřív to byly domácí porody a šátkování. Petr Hradil nás inspiroval myšlenkou rodových statků a osad. Byli jsme na kurzu u Jardy Svobody, na Permalotu jsme poprvé přičichli k slaměno-hliněným stavbám. Postupně jsme poznali např. Dana Grmelu, Ondru Netíka, Honzu a Lenku Pospíšilovy. 

Čerpali jsme inspiraci z knih Billa Mollisona a Seppa Holzera. Velkou inspirací byl Ianto Evans, jeho přírodní stavby a hlavně způsob uvažování o tom, jak si zařídit dům, jak jej umístit v krajině, co vzít v úvahu a jak to vzájemně provázat. Inspirovaly nás knihy Nevyšlapané cesty od Scotta Pecka, skandinávský Friluftsliv a hluboká ekologie.

Vystřídali jsme několik míst. Poznávali, jaké je to žít v domku, na vesnici, na kraji města, na farmě. Zdálo se, že někde je krásná příroda, jinde jsou zajímaví lidé, ale není to obojí dohromady. Když se do života přihlásila Jasmínka, přidali jsme k naší vizi ještě "místo a lidé inspirativní pro děti".

Bylo to energeticky náročné. Petr pořád jezdil na kurzy vydělávat peníze, Zdenka pečovala o domácnost, zahradu a malou Jasmínku. Projekt zakládaní osady byl inspirativní, ale nespěl k výsledku. O život se začal hlásit i Modřínek a my jsme už nechtěli kočovat.

To už jsme měli za sebou domácí porod, boje s očkováním, zkušeností z prvních záhonů a péčí o domek. Taky jsme zažili, že ve městě s malým dítětem to byl pocit jako v kleci - jako když ho jdete venčit a musíte pořád hlídat, aby ho nepřejelo auto a aby se neválelo na zaprášených, zaplivaných chodnících. Věděli jsme, že TOHLE NENÍ ŽIVOT PRO NÁS! CHTĚLI JSME KONEČNĚ ZAŽÍT TVOŘIT VLASTNÍ RODOVÝ STATEK!

Zdálo se, že už nás žádné změny nečekají, jenže… od začátku jsme chtěli sdílet pozemek s alespoň jednou další rodinou. Bohužel územní plán nedovoloval postavit jakýkoli další domek, a v maringotce to zájemci vydrželi tak 2 týdny. Nebylo to udržitelné. Podíleli jsme se na rozjezdu Kyjovské lesní školky, ale naše děti byly věkově o 2-4 roky napřed. Když se do toho přidaly Petrovy problémy v práci a opakované záškodnictví souseda v podobě (neoprávněného) udávání na různých úřadech, napětí narůstalo. Kdybychom na začátku věděli více o zákonech a omezeních pozemků, kdybychom měli komplexnější nadhled, mohli jsme se rozhodnout jinak. Takto jsme věděli, že více rodin v našem místě nikdy nebude. Na jedné straně bylo naše rajské místo, na druhé straně pocit, že kus naší vize se tam nikdy nenaplní. Spolu se sousedským konfliktem a pracovními problémy to vyústilo v rozhodnutí, že potřebujeme stabilizovat energii. Náš vztah, zdraví a rodinná soudržnost jsou přednější. Po 5 letech jsme se rozhodli ke kroku, o kterém jsme si nemysleli, že ještě někdy uděláme.

Bylo to těžké období a těžké rozhodnutí. Přestěhovali jsme se do Českých Budějovic za Waldorfskou školou. Mysleli jsme si, že pro děti bude příjemné mít kamarády ve škole, bydlet na kraji města blízko školy, jezdit do přírody na víkendy a časem si najít nějaké nové místo. Mysleli jsme, že to bude dobrý kompromis pro všechny a chvíli to tak vypadalo.

Jenže pak jsme se ve městě začali zase cítit jako v pasti. Rytmus školy, kroužků, práce… celé je to tak propojené, že tam vlastně ani snad nic jiného nejde dělat. Upevnilo se v nás, jak moc toužíme po svobodě, volnosti, čerstvém vzduchu, tichu, být v kontaktu s přirozeným rytmem přírody. Po tom všem, co už jsme zažili, jsme městský život nedokázali vydržet.

Naše vize byla pořád stejná, ani po letech jsme to nevzdali. Příroda, spřízněné duše pro nás, kamarádi pro děti a v tomto věku už ideálně svobodná škola.

Máme vyzkoušené na sobě i na druhých lidech, že vám umíme pomoct zorientovat se v džungli možností a najít, co je pro vás to pravé. Dokážeme vidět rizika projektů a vizí. Umíme vám pomoct zvládnout proces velké životní změny, udržet a opečovat vztah v průběhu náročného přechodu na nový život. A umíme vám i pomoct překonat strachy, bloky a pochybnosti, vytvořit systém podpory, který nám samotným několikrát pomohl.

Existují odborníci a profese, které vám v procesu pomůžou. Makléř vám sežene pozemek, architekt či projektant navrhnou dům, úředních vám schválí projekt, stavař postaví. Ale kdo vám pomůže s úvodní orientací, abyste se nespálili, neudělali zbytečné chyby? Kdo vám pomůže překonat pochyby, strachy, tvůrčí bloky? Koho z těch lidí zajímá, jak byste mohli ušetřit čas, peníze, vtahy a nervy? A kdo si dokáže uvědomit, jak hodně zasahuje proces změny místa, stavění domu, výdajů, rozhodování do vztahu a soudržnosti rodiny? Nám by se v našem hledání a uskutečňování někdo takový hodil. Otevřeně sdílíme, že jsme udělali dost chyb a jen díky síle naší vize jsme to nevzdali. Také jsme ale udělali hodně dobrých rozhodnutí a získali zkušenosti. Poznali jsme dobré i odstrašující příběhy druhých. Zároveň pořád fandíme všem, kteří mají podobné sny a chceme vám pomoct, abyste svůj sen uskutečnili a abyste přitom opravdu ušetřili čas, peníze, vztahy i nervy a aby vaše cesta byla rychlejší a snazší. Můžete využít našich zkušeností, které jsme poskládali přehledně dohromady. Nemusíte dělat zbytečné chyby a můžete se více radovat z úspěchu.

1. Prozkoumejte naši "Mapu na cestu z města".

2. Inspirujte se příběhy druhých a odborníky v Knihovně rozhovorů.